Zdroje dobrého života: Činnosti, které člověku přinášejí smysl

01.10.2021

Přemýšlím o smyslu jako takovém, mám svůj názor. Jsem ale i zvědavá, co říká internet. Nabízí úvahy, návody, úhly pohledu...dokonce test. Mně ale nejde o "návod", život a ani žádný smysl v jeho rámci není tak jednoduchý jako vaření. Naštěstí :-) Baví mi myšlenka na případnou inspiraci...

Zaujala mě třeba tato slova z www.vira.cz:

Jedna lidová moudrost praví: "Než začneš stoupat na žebřík, zkontroluj si, máš-li jej opřený u správné zdi!" .....
A kde není správný směr, tam není ani cíl.
Člověk.....upadá do chaosu, rozptýlenosti, nezacílenosti a později i frustrace. Přestává být schopný rozlišovat priority své činnosti.

Nevím, jestli je to pravda. Nicméně já sama pro sebe cíl potřebuji, byť nehmatný. Líbí se mi vnímat možné zdi a spíš než zdi, v sobě vidím strom s větvemi. Baví mě vybírat si pro mě ten správný. Vybírat dokonce i žebřík a způsob stoupání. Uvědomovat si, na kterém "špricli" tak asi jsem. Nevadí mi ani ze žebříku na určitém stupni vystoupit, přehodnotit cíl, úsilí, způsob atd., nevadí mi lézt dál po větvích. Možná dokonce ten strom není jen jeden? 

Je fajn hledat, kudy to jde. A "zabojovat", když to úplně nejde...a respektovat, když to fakt nejde. Hledat novou cestu, která může obsahovat i to, že se o kousek vrátím, něco změním...a někdy možná i cíl (to vnímám jako nutné, protože různá období mají různé cíle...ne?).
Někdy se zastavím a věnuji delší čas větvím kolem sebe. A hlavně lidem, kteří se mnou sdílejí větší či menší kus cesty. Můžeme si pomáhat...můžeme si to spolu užívat. Můžeme se učit (což zrovna  příjemné být nemusí...). Když se to povede a cíl je můj (a to vůbec není automatické, ani nárokové...dokonce často to nevyjde)  - JUPÍ! To si žádá oslavu!!!

A někdy se mi nechce, nebo ztratím sílu. Tak odpočívám. I v tom vidím smysl. 

A někdy fakt nevím. Tak jen prostě jsem. I v tom vidím smysl.

A třeba i pak vážně nevím. Tak jen prostě jsem a dosycuji své tělo i svou duši a jsem vnímavá, co
ke mně může přijít... I v tom vidím smysl. 

Když se stane, že smysl svého konání hned nevidím, nezbývá než věřit. Čas ukáže...

A když mi zmizí i víra - musím jinam. Bez smyslu to pro mě nemá smysl...

Zdá se, že teď je to nějaké hlubokomyslné...ale ne, nemusí být, svět se mi vlastně skládá z maličkostí.
A tak mi dává smysl i to, že ráno vstanu a přichystám si snídani.
Že pracuji svým směrem.
Že venčím pejska i sebe, že se zeptám svých blízkých, jak se vyspali?
Že musím na každý den nějak reagovat, že se musím občas rozhodnout. Vyrovnat se sebou.
V každém případě mi dává smysl láska, která mě svou přítomností v mém hrudníku vede k naplnění.
Smysl mi dává naplnění.

Tak. A to je všechno.

Moc ráda bych si povídala o tom, jak to máte vy :-)

Romana

PS: Tipy internetu:

"Lidé jsou se životem nejspokojenější ve věku, který začíná kolem padesátky a končí kolem sedmdesátky. Zhruba kolem šedesáti let znají smysl života, nebo se aspoň domnívají, že ho pochopili. A proto jsou šťastnější a zdravější, než ti, kteří ho nenašli a nechápou," uvedl americký psychiatr Dilip Ješte, který se tímto tématem dlouhodobě zabývá a vyzpovídal kvůli němu tisíce lidí. 

....

Pro někoho mohou být smyslem života jeho děti, pro někoho naopak to, že je nemá a má tudíž dost času na nějaký významný vědecký objev nebo procestování světa. Podstatné je umět si ujasnit, co je pro každého důležité. A právě k tomu lidé velmi často docházejí ve věku kolem šedesátky, kdy už mají něco za sebou, ale zároveň ještě mají i chuť a sílu zvládat události a situace, které jsou před nimi. Ale vlastně úplně stačí, když o tom, co je pro ně smysl života, aspoň začnou přemýšlet. Mají totiž ještě dost času, aby si to ujasnili a zbytek života tomu přizpůsobili, aby byl co nejpříjemnější. 

Share