Druhý z řady seminářů na téma hněv, vztek. Jak jsme se měli 17.9.?
Seminář "Hněv, vztek a agresivita II", který proběhl v sobotu v milém prostředí GENERACE,
by se ve zkratce nesl v duchu: "rozpoznávám - vyjadřuji, uvědomuji si - zpracovávám - učím se reagovat". Řečeno bylo hodně, událo se leccos. Ale celé to rozhodně nebylo.
Jak vůbec během několika odpoledních hodin zachytit a zpracovat to, co žijeme roky?
A jak teď popsat skupinové prožívání a reakce do několika vět?
Spíš než popis, nabídnu vám zamyšlení. Třeba kolem jedné modelové situace. (...která už nakonec pro nedostatek času ani modelovat nešla).
Představte si, že unavení po plodném letním dnu uléháte do postele a oknem k vám do tmy ložnice začíná doléhat hudba. No, hudba...pořádná hudební energie se všemi "tuc tuc", sousedé se nečekaně rozhodli pro zahradní párty. Tím, jak okolí tichne, hudba sílí a skoro až fyzicky buší do vaší hlavy. Začínáte pociťovat zlobu. Řešíte v sobě, co s tím... "když vylezu a okřiknu je, budu vypadat jako..., když neudělám nic, tak mám noc a zítřejší den v ..., ach jo...sakra! Mám přece právo na..."
Já neznám ideální řešení situace, ale zkusme se na ni aspoň podívat optikou semináře.
Jak se v této konkrétní situaci cítí náš člověk? Co potřebuje? Co mu pomůže? Identifikace pocitů a rozpoznání vlastních potřeb pomůže směrovat způsob chování, se kterým bude v souladu. Pravda, pokud jsme se tento způsob chování od dětství neučili, může se zdát náročný a zdlouhavý. Možná ani nevíme, jak na to....? Ale copak převalováním v posteli a přemíláním vzteku uvnitř sebe získáme uspokojivější variantu života?
Existuje tedy možnost začít naslouchat sami sobě. Moje fantazie o vnitřním rozhovoru ženy ve zmíněné situaci už pracuje...(preferovala bych skutečný rozhovor v terapii a bezpečném prostředí, teď, doma, si s fantazií musím vystačit):
Co všechno se teď ženě děje...? Má pocit hněvu, protože...proč vlastně?
"Porušují pravidla, jak se jim zachce! Nerespektují nikoho! Nerespektují mě..."
Teď možná přichází smutek..
"Nelíbí se mi, že mě nerespektují. Potřebuji si odpočinout..."
Je možné, že v sobě v tuto chvíli začne pociťovat tíhu...
"Všechno si musím zajistit sama..., co si nezajistím - není, obyčejný věci...ach jo, pořád něco hlídat...! Dělají si, co chtějí...je to únavné..."
Ode mne přichází otázka, kdo jsou v naší hlavě ti "oni"? Od koho skutečně potřebujeme vnímat respekt? Rozhovor pokračuje, ke zpracování se otevírá téma potřeby naslouchání a uznání, hranic, způsobu spolubytí a sdílení. (Což je mnohonásobně víc, než nabízí seminář a je to prostor pro individuální terapii.) Ale už možnost vyjádření těchto potřeb a jejich uznání jako právoplatných a důležitých, je výrazně ulevující.
Fantazie teď a tady o tomto konkrétním případu pracuje dál ve směru léčby, v duchu místo dospělé ženy vidím malou holčičku, jde za maminkou/tátou a říká "mami, tati, oni...". Můj, ve mně pro tuto chvíli fantazií vymodelovaný rodič, se sehne k holčičce a věnuje jí plnou pozornost "slyším tě holčičko moje..., vidím, že tě to trápí". Pojmenuje a potvrdí holčičce její potřeby, vezme ji za ruku a řekne "pojď, zkusíme to vyřešit spolu". Jdou na zahradu a mluví se sousedy.
Nebo jinak. Možná, že holčičku opravdu vezme za ruku a jdou v domě hledat klid. Místo v pokoji s okny na druhou stranu, kde hluk není až tak slyšet a kde se mohou pohodlně vyspat...?
Třeba ale selžou všechna podobná poklidná řešení a rodiče pak pevně rozhodnou "tohle už je moc" a vyžádají si telefonem pomoc policie při vyjednávání nočního klidu, překročí-li se určité meze. Možná.
Důležité je, že se o holčičku postarají a ta malá ví, že má oporu, není se svými starostmi sama.
I kdyby se nakonec "záchranná noční akce" nezdařila, rozhodně se zdařilo dát holčičce vědět, že je viděna, slyšena a respektována. Navíc se z postoje rodičů učí, jak v podobných chvílích se sebou, s ostatními i se situací nakládat. Jak se také vyrovnat s případným neúspěchem. Jednou to podobně bude zase učit i svoje děti...
Tady fantazie končí.
Zjistila jsem, že mnoho mých klientů se vlastně v realitě o to "vnější" docela dobře postará. Dokáží si zajistit leccos, reklamovat zboží i ozvat se u kadeřnice, když účes nevyhovuje...ale vadí jim jejich vlastní pocit, který tyto zkušenosti doprovází: "proč se musím doprošovat, dožadovat, proč mám pocit, že druhé obtěžuji...", v extrémních případech: "mám pocit, že je obtěžuju, že jsem hrozný/á, každý se mnou zkouší vymetat".
Uznání vlastních potřeb se tedy jmenuje ta pilulka.
Holčičky ani chlapečci už dávno nejsme, ale uznání pro sebe potřebujeme stále. Co tehdy neudělali rodiče, co si neumíme dát my sami, udělá terapeut/ka svým způsobem (pokud klient/ka dovolí a "kouzlo" vztahu se aktivuje). Když časem dozraje skrze terapii k tomu, aby uznání/respekt dokázal/a vnímat sám/sama (což je docela práce), rozpoznat ho v různých situacích, objeví se i chuť po něm sáhnout při jednání se sebou, se sousedy...s kýmkoli. Ruku v ruce se soucitem. Neznamená to vůbec, že se už nebude nikdy zlobit, že nebude nespokojený/á. Znamená to, že své situaci porozumí, a s pochopením bude hledat pro svoje potřeby uspokojující řešení. A někdy ale také to, že zjistí a připustí, že je uspokojit nelze a jeho/jí čeká nelehké vstřebávání této pravdy. Pak může jít dál...
Původní situace nakonec může mít například tuto podobu:
Unavení po plodném letním dnu uléháte do postele a oknem k vám do tmy ložnice začíná doléhat pořádná hudební energie se všemi "tuc tuc", sousedé se nečekaně rozhodli pro zahradní párty. Tím, jak okolí tichne, hudba sílí a skoro až fyzicky buší do vaší hlavy. Začínáte pociťovat hněv a díky tomu rozpoznáváte, že jsou narušeny vaše hranice. Myšlenky respektují vynořující se pocity a ve společném směru modelují možnosti... Promluvit si? Hledat tišší místo a špunty do uší? Když nic nevyjde, zavolat na pomoc policii...? Přidat se k párty?
V čem je rozdíl?
V prožívání. Tělo nereaguje jak v ohrožení života = člověk nemusí zažívat záchvat vzteku a agrese vůči ostatním, ani v ústraní žít úkorně křivdu a tíhu. Obyčejný nesouhlas s tím, co se děje, není tolik ničivý. Hněv zmobilizuje energii a šedá kůra mozková efektivně směruje jednání k uspokojivému řešení. Akceschopnost zpětně posílí sebeprožívání ("mohu svou situaci ovlivnit"), rychleji přichází uklidnění.
Konkrétní chování pak už záleží na naší individualitě, na tom, co a jak moc to potřebujeme, jací jsme, jaké hodnoty vyznáváme... Způsobů jak se o sebe postarat je mnoho. Prožívaný respekt k druhým nám zase v rámci sebeprosazení nedovolí svou reakci "přestřelit", ubližovat. Člověk se tedy nakonec rozhodne nehodit k sousedům granát, ani je druhý den, coby necitlivé nestvůry, pasivně agresivně nepomluví v sámošce. Rovnováha mezi rozhodností a současně neinvazivností může být zachována.
Těchto situací je mnoho. Článek popisuje důležité prožitky, poměrně dlouhou práci na sobě (mojí i mých klientů), jde o pokročilou skupinu. I tak na místě práce nebyla zdaleka tak rozsáhlá, jak téma vyžaduje, prošli jsme malými krůčky a komunikovali o tématech hněv, vztek, moje oprávněné potřeby, moje vnímání sebe sama.
Pokud vás něco z uvedeného oslovuje - vítám vás k debatě ve své poradně ;-)
Romana
P.S.: Fotky jsou z úplného úvodu semináře a nedokumentují samotnou práci.